Pajer '07 - Deníky

Jak to viděli:
Miloš	Libor

Tomášův deník

Středa 14.2. 2007 - den 1

Stojím nad horou věcí a nevím, jak začít s balením. Jet v létě do hor je snadné, ale zabalit zimní vybavení a jídlo (toho je kvůli zvýšené energetické spotřebě taky o dost víc než v létě) je něco jiného.

Nakonec mám plný batoh, k tomu velkou "vietnamskou" tašku z proužkovaného igelitu a ještě jednu menší tašku s jídlem na cestu. K tomu samozřejmě ještě lyže a hůlky, fotoaparát a pulku. Batoh a obě tašky mají celkem 52 kg.

Postupně dorážejí Libor se svou paní a Miloš. Andrea přijede rovnou na nádraží.

Naskládáme většinu věcí do výtahu a všichni kromě mě do něj nastoupí. Výtah zavře dveře - a nic. Výtah stojí se zavřenými dveřmi, nikam nejede a dveře se nedají otevřít. Ochranka v recepci reaguje velmi nepohotově. Když se konečně podaří sehnat technika a všichni se vypravíme k výtahu, kolegové ho už v přízemí vykládají. Po chvíli si prý trucování rozmyslel a způsobně dojel tam, kam měl.

I s autem a vydatnou pomocí Liborovy manželky byla doprava bagáže k vlaku vyčerpávající. Jak mi dřív pro naši výpravu připadalo slovo expedice jako nepřípadné, když vidím to množství věcí, tak měním názor. Skutečně jedeme na expedici.

Kvůli poruše lokomotivy odjíždíme s padesátiminutovým zpožděním. Žádné další trable se už naštěstí nekonají.

Čtvrtek 15.2. 2007 - den 2

Ráno si o dvě hodiny posouvám hodinky. Moskevský čas tu sice ještě neplatí, ale to nevadí.

Nedlouho po poledni přejíždíme Běloruské hranice. Kontrola je celkem formální, všecko probíhá bez problémů.

Fotím si výměnu podvozků, kupuji vynikající bramboráčky (drániki) od prodavaček procházejících vlakem.

Libor s Milošem mě a Andreu celý večer učí mariáš. Nemají to ani s jedním z nás snadné, o žádném z nich se navíc opravdu nedá říct, že by to byl zrovna pedagog.

Úplně vyčerpaní z karetních her jdeme spát kolem desáté.

Pátek 16.2. 2007 - den 3

V osm jsme v Moskvě. Je tu asi 12 pod nulou, lehce sněží. Hned na peróně si domlouváme odvoz nákladním taxíkem na Jaroslavské nádraží. Po chvíli smlouvání se domlouváme na tisícovce rublů, což se mi zdá při naší bagáži a při představě, že ji vezeme metrem, celkem přiměřené. Bohužel jsme si ale neuvědomili jinou věc, že totiž budeme muset zaplatit i za vozík, na který nám tu dva maníci naložili věci a na němž je pak dovezli z perónu před nádraží k čekajícímu taxíku. Na vozíku je připevněn ceník a nezbývá tedy než uznat, že nesmyslně vysoká částka je spočtená správně. Nechali jsme se prostě "ojebat".

Do taxíku se kromě bagáže vejdou jen Libor s Andreou, já s Milošem jedeme metrem. Jsou to asi tři zastávky. Je ranní špička, všude proudí davy lidí.

Na nádraží stěhujeme věci na volné místo v čekárně pod eskalátorem. Libor u nich zůstává a my ostatní jdeme do města nejprve pro jízdenky a pak na procházku centrem.

Měl jsem u sebe přesný popis cesty ke kanceláři, kde bylo třeba si jízdenky vyzvednout. Našli jsme tu typické šeredné ruské ocelové dveře bez nápisu a vedle nich zvonek. Na vonění ale nikdo nereaguje. Mají mít otevřeno od deseti a je čtvrt na jedenáct, tak jsme tu snad ještě moc brzy...

O chvíli později ze dveří zrovna někdo vychází, tak nechám zvonek zvonkem, chytám zavírající se dveře a už jsme uvnitř v domě. Podobným způsobem vzápětí pronikáme do kanceláře.

Zpočátku se zdá, že nás tu nikdo nečeká, po krátkých zmatcích se ale objevuje dáma, která nás čeká a lístky pro nás má. Ulevilo se mi, protože při poslední kontrole ruských jízdních řádů dva dny před odjezdem tam náš vybraný spoj nebyl k nalezení! Přesněji řečeno, nedal se najít pomocí formuláře pro vyhledávání spojení odněkud někam. Pokud jsem zadal správné číslo vlaku, jízdní řád se objevil. Nejistota ale ve mně zůstávala… Teď jsem klidnější, máme jízdenky na dnešek i zpáteční na druhého března ze stanice Sob.

Procházíme se po Rudém náměstí, mají tu veliké veřejné kluziště. Projdeme si GUM, obejdeme Kreml a jedeme zpět na nádraží. Střídáme Libora, ten vyráží sám do města.

V jednu chvíli se u sedadel nedaleko nás objevuje opuštěná taška. Okamžitě ji obkličuje železniční ochranka a zkoumá ji detektorem kovů. Zapomětlivý majitel naštěstí dorazil dřív, než se spustila evakuace a začala panika. Ochranka nešťastníka okamžitě legitimuje a někam odvádí.

V hale je mezi sedmi a osmi stupni nad nulou, nijak extra velké teplo necítím. Neumím si představit, jaké to bude, až bude venku o čtyřicet stupňů chladněji.

Dostat se i se všemi věcmi do vlaku a srovnat se v plackartnom kupé nebylo zrovna jednoduché. Nemáme tu moc místa. Průvodčí je celkem milá, nedá se ale obměkčit a volá načálnika pojezda, který nám za nadměrnou bagáž účtuje 200 rublů.

Ve vagóně je vedro, 30 stupňů.

Sobota 17.2. 2007 - den 4

Venku je krásný zimní den. Sněhu pomálu, svítí ale nádherně slunce. Dopoledne se mi podaří zahlédnout teploměr, který má ve svém kupé průvodčí. Ukazuje -18°C.

Ne jedné malé stanici vylezl Libor přes sousední vagón na perón. Naše průvodčí nikoho ven nepouštěla a když zahlédla Libora venku, začala na něj křičet, co tam dělá, jak se tam dostal a ať okamžitě kouká nastoupit. Chudáka Libora tak vyděsila, že se vzmohl jen na tiché provinilé izvinitě. "Promiňte, promiňte, vám je to jedno, ale já mám zodpovědnost, já musím živit děti!" křičí na něj průvodčí. Až do večera si to u ní pak Libor žehlil, chodil pro vodu do samovaru a pokaždé se na ni snaživě usmíval.

Navečer stojíme v Kotlasu, měřím teplotu, je -15°C. Prodavači tu pobíhají se sušenými rybami, pirohy, borůvkami a spoustou dalších dobrot.

V půl šesté Andrea vysunula jehlu teploměru z jediného okna, které ve vagónu jde otevřít (na WC) a naměřila -18,6°C. 19:00, Mikuň, venku je -21°C, ve vlaku +24°C.

Před spaním dopíjíme poslední česká piva dáváme si pár kol mariáše. Už mi to jde o chlup líp.

Neděle 18.2. 2007 - den 5

Přes noc několik lidí vystoupilo, ve vagóně je teď volněji. Když v osm ráno vstávám, je venku krásný zimní den.

Deset minut po dvanácté vystupujeme v Jelecké. Je krásně, ale mráz útočí, bude jistě aspoň kolem mínus dvaceti. Asi hodinu nám trvá, než všecko nabalíme, sestavíme potahy od pulek a můžeme vyrazit na cestu. Panuje bezvětří, ale když občas lehce foukne, je to hned znát. Cítím se dobře, jen mě občas zebe levý palec. Pak to přejde a začne zábst třeba pravý malíček, různě se to střídá.

Chvíli po západu slunce stavíme v malém dolíku stan, zalézáme dovnitř a vaříme. Ušli jsme (měřenou vzdušnou čarou) 5,79 km.

Doufám, že nám dnešní počasí vydrží.

Pondělí 19.2. 2007 - den 6

Ráno je azůro, fouká ale vítr od severu. Během dne postupně zesiluje.

Na našich pulkách mrazem popraskaly spojovací hadice, naštěstí to ale prakticky vůbec nevadí. O něco víc se rozdírá šňůra, musíme ji sledovat a včas vyměnit.

Teploměr ve stanu, umístěný cca 1,2 metru nad zemí ukazuje -18°C, noční minimum pak -24°C. Spal jsem dobře, bylo mi teplo.

Proti větru se mi osvědčila neoprénová maska. Jinak jsem měl celý den na sobě moirové jégry, druhé jégry z powerstretche a kalhoty. Na nohy jsem si natáhl igelitové sáčky a přes ně dvoje teplé ponožky. Přes celé boty pak ještě kamaše až ke kolenům. Nahoře jsem měl tenké moirové tričko s krátkým rukávem, druhé tričko s dlouhým rukávem a mezi nimi pás s baterkami. Na tom triko z powerstretche a navrch bundu z windstopperu. Na zastávkách jsem si oblékal extra teplou bundu s další vrstvou windstopperu. Na hlavě jsem měli windstopper kulicha, neoprénovou masku, lyžařské brýle a kapuci. Rukavice jsem měl nejprve jen prstové z powerstretche a přes ně tenké windblock palčáky. V tom mi ale byla zima, takže jsem si později vzal palčáky od Northface.

Cestou se mi u jedné skluznice na pulce začala od špičky odchlipovat skluznice. Nedala se nijak připevnit zpět, nezbylo než jí odříznout, aby se pokud možno zabránilo dalšímu rozvoji defektu.

Večerní zaměření ukazuje, že jsme postoupili o pouhých 9,44 km. Na to jak jsme celý den poctivě šlapali se mi to zdá dost málo - pravda, bylo to proti větru. Libor nás už doma varoval, že pokud se s pulkami za den udělá 15 km, bude to hodně, ale nikdo z nás nezkušených tomu nějak nemohl uvěřit...

Večer vítr ještě zesiluje, venku začíná kvílet meluzína.

Úterý 20.2. 2007 - den 7

Ráno se probouzíme do dokonalého počasí. Je bezvětří, naprosté ticho. Teploměr venku ukazuje -26°C, noční minimum pak -27°C. V devět jako první vyrážím na cestu a jdu první celý den. Vidím starší sobí stopy, stopy několika dalších zvířat a ptáků. Cesta táhle stoupá, pak zas klesá a následuje další několikakilometrová vlna. Andrea jde poslední. Večer se ukáže, že se jí asi velkou část cesty trhala skluznice z pulky a enormně zvyšovala tření. Já musím také odřezávat další kousek stržené skluznice.

Sníh je v těchto místech tvrdý, větrem zformovaný do nepravidelných tvarů, takže se odříznutá skluznice snadno zaryje do tvrdého povrchu a začne se zase odtrhávat.

Měl jsem dnes cestou čas obdivovat barvy a formy zdejší krajiny. Sníh má nekonečně mnoho odstínů a tvarů, je to nádherné. Navečer musíme ještě vystoupat dlouhým svahem. Jdu vpředu, ostatní za mnou, Andrea daleko vzadu. Nechávám svou pulku na místě, protože se už šeří, tak její polohu pro jistotu zaměřuji GPS a jedů dolů Andree naproti. Vytáhnu jí pulky nahoru, a než se dojdu pro své, je už postavený stan. Mám toho dost, stejně jako všichni ostatní. Dnes jsme ušli skoro 15 kilometrů.

Večer se nám subjektivně zdá být tepleji, než v minulých dnech. Pokouším se fotit ze stativu stan osvětlený zevnitř svíčkou. V téhle tmě se ale nedá změřit expozice, takže dělám jen několik pokusů naslepo. Chybí mi navíc drátěná spoušť pro exponování dlouhých časů.

Středa 21.2. 2007 - den 8

Dnes jdeme na Pajer. Budíček je v pět, v sedm vycházíme spolu se sluncem.

Dvě hodiny stoupáme do sedla s originálním názvem Sedlo, pak strmým svahem na kamenitou plošinu. Jde to rychle, počasí je dokonalé (bezvětří, vymetená obloha, ráno -18°C).

Na plošině svačíme, a mezi namrzlými skalkami míříme nahoru. Odsud začíná skalnatá část hřebene. Může mít délku tak maximálně 500 metrů a tvoří ji řada skalních věžiček pokrytých sněhem a obrovskými nárůstky námrazy.

Není to zrovna nejlehčí lezení. Většinou jdu první, za mnou Miloš, Libor jde za Andreou.

Některá místa jsou obtížná, musím osekávat sníh a led abych se dostal k chytům na skále. Expozice je velkolepá.

Na jednom místě čekáme na Libora a Andreu hrozně dlouho. Nakonec se objeví navázaní na laně. Andrea prý spadla a Libor ji dokázal zastavit. Ale to se stalo ještě předtím, než se navázali! Andrea spadla na Libora a oba pak letěli do nějakého kuloáru. Libor jim oběma zachránil život.

S lanem jsou teď pomalejší. Miloš taky asi není ve své kůži, hřebínek je docela exponovaný a místy dost ostrý. Jedno místo jsme přelézali obkročmo.

Ten pád mě hrozně vyděsil. Do té doby jsem si to tu užíval. Hřebínek nebyl nad mé síly, cítil jsem se tu dobře.

Na vrcholu jsme až ve dvě hodiny. Je stále krásně, slunce se ale už pomalu kloní k západu, ve čtyři klesne pod obzor. Tady nás už nechrání hřebínek, ostře tu fičí. Rychle pořizujeme pár fotografií a spěcháme zpět.

Nemá cenu pouštět se hřebenem zpátky, to bychom za světla nemohli stihnout. Spouštíme se proto podle Liborova návrhu do kuloáru v západním svahu a celkem v pohodě sestupujeme až do doliny k jezeru Keč-Pel-Ty. Asi ve dvou třetinách sestupu nás zastihuje západ slunce za hřebenem Západního Pajeru. Velkým obloukem se dostáváme zpět do Sedla, kde nacházíme vlastní stopy z ranního výstupu. Další svě hodiny sestupu ke stanu už probíhají v černočerné tmě. Docházíme kolem půl sedmé. Jsem šťastný, že se nikomu nic nestalo. Hrdinou dne je Libor. Spolu s Andreou budou propříště slavit jedenadvacátý únor jako své druhé narozeniny.

Když jdeme spát, je venku pětadvacet stupňů pod nulou.

Čtvrtek 22.2. 2007 - den 9

Dopřáli jsme si pozdní budíček. Venku je zataženo, lehce sněží, je pouhých -15°C. Než se vydáme na cestu, je -12°C, ačkoli noční minimum bylo -28°C.

Nic nevaříme, jen dopíjíme čaj z termosek a v 11:40 vyrážíme podél hor na východ.

Andree se hned na začátku dnešní cesty sloupne skluznice z celé délky druhé lyžiny.

Pak následuje sjezd k řece, který se s našimi pulkami nedá na lyžích zvládnout, musíme s nimi pěšky. Libor má saně o něco širší a s určitými potížemi se mu daří dojet až dolů.

Následující výstup je vyčerpávající - hlavně pro Andreu, které pořád vypíná vázání. Nakonec stoupá raději v mačkách. Kopec je poměrně strmý a všichni s ním máme co dělat. Libor nemá pásy po celé ploše skluznic. To mu sice umožňuje dobrý skluz, ale tady v kopci musí bojovat opravdu perně.

Dorážíme na široké plató, kde ledově fičí. Jsem vpředu a dlouho na ostatní čekám, daří se mi zatím aspoň zaměřit aktuální polohu. Ostatní se zdrželi proto, že se Anree několikrát převrátily pulky. Není divu, sníh je tu tvrdý a větrem vymodelovaný do různě velkých nepravidelných "škrapů". Navíc panuje "bílá tma", takže člověk vlastně vůbec nevidí, zda jde po rovině, nebo se mu lyže v příštím kroku zabodnou do nějaké boule či sklouznou do prohlubně.

Následuje další sestup, tentokrát šikmo svahem a to se nám už převracejí pulky všem. Se setměním konečně docházíme do údolí a stavíme stan. Asi není velká zima, ale je vlhko, fouká a lehce sněží, také to subjektivně není moc příjemné.

Bohatě vaříme a cpeme se dobrotami. Než jdeme spát, spouští se venku opravdový vichr.

Během dneška jsme se posunuli o pouhého 4,3 kilometru.

Pátek 23.2. 2007 - den 10

Kolem čtvrté ráno se bouře utišila. Než sbalíme stan, fučí ale znovu. Jdeme nahoru směrem k sedlu Arna-Matolou kterým chceme přejít do Asie. Ačkoli teploměr ráno ukazoval jen -15°C, protivítr je mimořádně nepříjemný.

Sedlo je obrovské, ploché, šíleně tu fičí, viditelnost je malá. Po chvíli přemýšlení nad mapu a zaměřování naší polohy se úspěšně trefujeme do správného údolí. Stačí pár kroků ze sedla a najednou je krásně. Svítí tu slunce, nefouká. Je tu ale taky mnohem větší mráz. Možná to je ale jen zdání z toho, jak jsme profouklí, v tábořišti totiž teploměr ukazuje jen -20°C. Ze sedla jde cesta podle toku říčky Velká Chara-Matolou z kopce, takže postupujeme rychle. K tábořišti proto ujdeme ještě 7,3 km.

Stanujeme na romantickém místě mezi strmými skalami.

Večer diskutujeme o další trase. Zastávám názor, že pokračovat na jih a po další řece zpět na sever do údolí řeky Sob je moc dlouhá varianta a riskujeme, že nestihneme vlak. Sám se sice cítím dobře a myslím, že bych denní penzum kilometrů mohl zvýšit o polovinu, u ostatních si ale už tak jist nejsem. Výsledek diskuse není žádný, definitivní rozhodnutí musí padnout ráno - buď budeme pokračovat dál na jihovýchod, nebo se vrátíme zpět do Evropy.

Sobota 24.2. 2007 - den 11

Od rána panuje krize. Miloš vůbec nechce vstávat, Andrea toho má evidentně taky dost. Oběma byla celou noc zima. Já spím zatím pokaždé dobře, ale dnes ráno také cítím jakési bezdůvodné podráždění.

Během snídaně padá definitivní verdikt - jdeme zpět do sedla a k železnici dojdeme podél severních úbočí hor.

Cesta zpět do sedla je vyčerpávající. Fičí silný protivítr. To dokonale znemožňuje vychutnat si tu krásu okolo. Jinak totiž slunce prosvítá takovým ledovým oparem kouzlí se světlem a barvami.

Do sedla nám to nakonec trvá přes tři hodiny. Je to nevlídné a větrné místo, takže se skoro ani nezastavujeme a pokračujeme dál. Andrea sotva plete nohama - to je jasné, od začátku málo jí. Milošovi ve větru omrzl palec. To je jistě nepříjemné, ale co kolem toho nadělá, to není adekvátní. Už jen proto, že podobné nebo hroší omrzliny má Andrea už od druhého dne. Mně jen přimrzla náplast, kryjící mi omrzlou špičku nosu ke kukle a strhl jsem si tak puchýře. Kukla navíc vlhkostí mého dechu přimrzla k bundě tak, že jsem venku nedokázal rozepnout zip a vyndat fotoaparát, když bylo třeba. V sedle se mi na krátkém úsek osmkrát po sobě převrátila pulka. Protože jsem šel poslední, musel jsem si ji narovnávat sám. Každé převržení představuje ztrátu na ostatní cca 80 metrů.

Končíme ve tři hodiny, dnešní trasa dělá 8,9 km.

Do stanice Sob to máme 52 km a k dispozici pět dní. Když nebudeme stíhat, odbočíme ke stanici Polární Ural.

Večer je -23°C.

Neděle 25.2. 2007 - den 12

Budíček byl dnes o něco dříve, takže vyrážíme už o půl deváté. Klesáme dolů údolím až do tundry pod horami, kde se stáčíme doprava. Máme problémy s orientací, díky zvířenému sněhu je viditelnost jen pár set metrů. Často proto zastavuji a zapínám GPS. Vítr nám dnes naštěstí celou cestu fouká do zad. Končíme kolem třetí, máme v nohách 14,7 km.

Do stanice Polární Ural nám chybí asi 19 km. Milošova omrzlina nevypadá moc pěkně, palec má jeden velký puchýř. Určitě během pár ní přijde o nehet.

Já se zatím cítím stále dobře, i když se mi nějak pomaleji ráno a večer rozehřívají nohy. Snažím se dělat maximum pro to, abych neomrzl. Nos sice už omrzlý je, ale jen lehce. Cítím také brnění ve špičkách prstů. To jsou ale banality, ostatní mají už od mrazu mnohem větší šrámy.

Pondělí 26.2. 2007 - den 13

Ráno jsou všichni nějak zkroušení. A to přesto, že jsme nevyhlašovali budíček a začali vstávat až v půl deváté. Venku celou noc fičelo, za stanem máme čerstvou závěj. Libor má průjem, takže ani jeho obvyklé žertíky dnes ráno nejsou takové jako jindy.

Vycházíme po poledni. Je zataženo, vítr nám naštěstí fouká do zad. Postupně ale utichá a dokonce se ukáže i slunce. Zase po několika dnech je možné jít bez obličejové masky, to je úleva!

Tundrou pod horami to jde celkem rychle, takže když v půl čtvrté končíme, máme za sebou asi 8 km. Do Polárního Uralu zbývá 10,2 km.

Bezvětří působí jako zázrak, všichni se cítíme dobře a uvolněně, blízkost cíle jistě také dělá své.

Ráno bylo -18°C, teď je kolem mínus dvaceti.

Ačkoli nám část dne svítilo slunce, i tak byla viditelnost poměrně malá. V tundře je pramálo orientačních bodů a bez GPS bychom měli s navigací problémy.

Úterý 27.2. 2007 - den 14

Zase vstáváme bez budíčku a do mlhavého počasí vyrážíme až kolem poledne. Míříme tundrou přímo ke stanici Polární Ural. Udržet tak přesně směr bychom bez GPS rozhodně nedokázali.

Končíme kolem třetí. Viditelnost se zvětšila, takže už zahlédneme i stanici. Scházejí nám k ní poslední dva kilometry.

Středa 28.2. 2007 - den 15

Dnes už to opravdu nemáme daleko, takže zase vstáváme pozdě. V půl třetí jsme u stanice. Žádná čekárna tu není, to jsem ostatně věděl už z předloňska, takže rovnou pokračujeme k patníku, označujícímu hranici mezi Evropou a Asií. Na druhé straně kolejí stavíme stan.

Když jsme dorazili, bylo -22°C, než večer definitivně vlezeme do stanu, je -28°C. Venku je krásný jasný večer, z Asie slabě fouká.

Čtvrtek 1.3. 2007 - den 16

Dnes mám narozeniny.

Kolem půlnoci začal z Asie vát prudký vítr, skutečná vichřice. Zřejmě jsme se dočkali pořádné "purgy". Venku je kolem třiceti pod nulou (noční minum -32°C). Už večer jsme raději moc nepili, abychom pokud možno nemuseli v noci ven. Andrea je ale nachlazená a prochladlá a ven chodit musí. I ve stanu je pěkná zima. Stan se ve vetru hýbe a s ním i všechen vzduch uvnitř, takže tak tu máme jakýsi permanentní průvan.

Mám o Andreu strach. Pozoruji ji, jak jí trvá čtvrt hodiny, než se dokáže dostat ze spacáku. Když se pak po pár sekundách vrátí z venku, je úplně promrzlá a podchlazená. Pohybuje se nekonečně pomalu, špatně rozumí tomu co jí říkám, pomalu chápe. Trvá jí půl hodiny, než se dokáže zase dostat do spacáku. Mám pocit, že je na pokraji svých sil, už ani ve spacáku se nedokáže zahřát. My do ní můžeme leda ládovat čokoládu...

Ve dvě hodiny se Libor sebere a jde na stanici. Tam se mu podaří obměkčit náčelnici a my dostáváme vyhrazený malý pokojík. Rychle všechno balíme. Miloš by už už chtěl do tepla a několikrát navrhuje, abychom tu nechali stan stát, že se pro něj vrátíme později. Prý omrzají další prsty. Andrea se chová racionálně, jak to ostatně dělá celou výpravu, a podílí se na balení společných věcí, zatímco Miloš se svou bagáží už vyrazil na stanici.

Sbalíme stan a po větru dojdeme těch asi 300 metrů ke stanici. Jsme v bezpečí. Dokonce můžeme použít i kuchyňku.

Milošovi rychle otrnulo. Andreje a Liborovi některé prsty rozmrzají ještě několik hodin. Já jsem celkem v pořádku.

Večer dostávám krásný narozeninový dárek - kamínek z vrcholu Pajeru. Jako vždycky jsem si ho kamínek z vrcholu zapomněl sebrat, udělalo mi to velikánskou radost.

Pátek 2.3. 2007 - den 17

Balíme a loučíme se s velitelkou stanice. Dostává od nás dva lovecké salámy a pár dalších drobností. My je už nepotřebujeme a jí jistě přijdou vhod. Necháváme tu i téměř deset litrů nespotřebovaného benzínu do vařiče.

V půl jedenácté je tu vlak a my jedeme do Moskvy.

Co se počasí týká, tak vichr vydržel celou noc, minimální teplota klesla na -34°C. Další noc ve stanu by asi byla dlouhá, vážně bych se obával o Andrein život. Stanice tak pro nás představovala skutečnou záchranu.

Během cesty vlakem se venku vítr utišuje a dělá se nádherný zimní den.

Sobota 3.3. 2007 - den 18

Sedíme ve vlaku a likvidujeme zásoby. Kupujeme pirožky, filé, pivo, sušené ryby, zmrzlinu, všechno, nač máme chuť. Cesta pěkně ubíhá.

Neděle 4.3. 2007 - den 19

Ráno jsme v Moskvě. Prší. Tentokrát máme už méně bagáže a dokážeme se bez větších problémů přesunout na Běloruské nádraží metrem. Já s Andreou a Liborem jdeme na Lenina, Miloš hlídá věci. Pak se střídáme. Kupujeme vynikající blíny, zajdeme na pelmeně. Před půlnocí nastupujeme do vlaku a frčíme domů.

Pondělí 5.3. 2007 - den 20

V Brestu kupujeme vynikající dráničky (bramboráčky), jinak cesta příjemně ubíhá. Vlak je téměř prázdný.

Úterý 6.3. 2007 - den 21

V půl šesté ráno jsme doma.

Konec.

 

Jak to viděli:
Miloš	Libor