Pajer '07 - Deníky

Jak to viděli:
Libor	Tomáš

Milošův deník

Středa 14.2.

Po dobalení věcí u Tomáše nad Černou růží a transportu na Hlavní nádraží usedáme do vlaku. V ruských vlacích se prý nedají otevírat okénka , tak využíváme čas před odjezdem k nedýchání čerstvého pražského vzduchu. Vlak má na odjezdu zpoždění 40 minut a tak máme více času. Náš vagon nemá pravou ruskou "dežurnaju", ale obyčejného českého průvodčího, jako bychom jeli jenom na Slovensko. Oblíbený samovar (kipjaknik), zdroj horké vody, je pouze ve vedlejším vagonu, ale podařilo se na kupé otevřít okénko, tak se aspoň neudusíme.. Sníme pár řízků a piv a jdeme spát. Z klidného spánku nás budí jen český pohraničník, když vjíždíme do Polska. U MP3 přehrávače jsem zapomněl zablokovat tlačítka, tak se trochu vybil, no snad vydrží.

Čtvrtek 15.2.

Vlak pořád jede lehce zamlženou krajinou, moc nestaví. V noci bylo celkem horko, tak aspoň bude na co ve stanu vzpomínat. Polsko je pěkná placka. Cesta celkem ubíhá a za chvíli jsme na běloruských hranicích. Musíme vyplnit pár úředních formulářů. Valuty přiznáváme, ostatní včetně kanystrů s benzínem zapíráme. Poláci nás kontrolují jen letmo a prohlížejí si naše pasy. Bělorusové jsou důkladnější. Jedna skupina kontroluje a vybírá pasy, další vybírá vyplněná prohlášení, pak nás vyženou na chodbičku a zběžně prohlídnou kupé. Nakonec, opět na chodbičce, sledujeme, jak nám kupé natáčí na kameru. Hotovo a můžeme do Běloruska a i do Ruska. Tedy ještě se stavit na výměnu podvozku za širší. Náš vlak rozdělí na dvě části a obě skončí na dvou kolejích vedle sebe v depu. Vagony se rozpojí a každý se zvedne, aby pod něj mohli zajet širší podvozky. Také vymění spřahadla za masivnější. Začínáme si všichni více vážit své práce. Za necelou hodinu jsme připraveni jet dál. Cestu si krátíme kartami. Tomáš s Andreou neumí mariáš, tak se to do konce expedice snad změní. Nový podvozek nebo koleje víc drncají, tak se snad neprobudím na zemi.

Pátek 16.2.

Ráno nás budí bouchání dveří u sousedních kupé, kde jsou nějaké ruské děti. Není totiž půl šesté, ale půl sedmé a za hodinu máme být v Moskvě. Přijíždíme jen s malým zpožděním. Když vyložíme celou naší bagáž na peron, už jsou u nás ochotní taxikáři, že nás za 1600 Rublů odvezou na druhé nádraží. Cenu jsme usmlouvali na 1000, ale pak chtěli ještě zaplatit vozík, tak platíme dalších 1000. Dva jedou v dodávce, já s Tomem jedeme metrem. Je devět hodin a vrcholí raní špička, tak si užíváme dav jako v Praze, jenom prostory jsou minimálně trojnásobné. Před nádražím už nás čekají bágly a Andrea s Liborem. Uklidíme se do haly pod jezdící schody a máme 10 hodin rozchod. Ještě musíme vyzvednout lísky na vlak. Je to v kanceláři v zastrčené uličce, nakonec jsme se ke kanceláři dostali a můžeme jít do města. Je bez mraku a krásných -17°C. Všude je tenká vrstva ledu a klouže to, nejvíc ale kloužou schody, jak zjistili Tomáš s Liborem na vlastní záda. Na Rudém náměstí je veřejné kluziště: Hned před Gumem. Tam se jdeme podívat a ohřát. Je to trochu větší než pasáž na Smíchově. Naproti hlídá zakuklená policistka zavřené mauzoleum. V pondělí a v pátek asi Lenina natírají. Ještě se podíváme na zamrzlou řeku a pak zpět na nádraží vystřídat Libora. Do odjezdu ještě zbývá 6 hodin. Teplota asi 7 stupňů je přijatelná, ale začíná být vlezlá. Kupodivu tu nejsou žádní bezdomovci. Po nějaké době zjišťujeme proč. V pravidelných intervalech totiž přichází skupina policistů, rozvírá rojnici a podezřelé nekompromisně vyhazuje. My střídavě stojíme, sedíme případně pospáváme a sledujeme, jak se náš vlak na tabuli posouvá nahoru. Mezi tím z Vorkuty přijíždí vlak celkem na čas (o 4 minuty dříve), tak snad budou pravdivé informace o přesnosti ruských vlaků. Konečně nám přistavují vlak ("Polární střela"), tak se jdeme "ubytovat". Máme třetí vagon asi ze čtrnácti, což představuje skoro půl km podél vlaku. Už při přenášení zavazadel ke dveřím vagonu nás dežurnaja upozorňuje, že budeme platit nadváhu, no naše lyže a pulky působí objemně. Máme kupé, tedy spíš jenom kóji, asi v polovině vagonu, kam se prodíráme kolem jiných kójí na jedné straně a stolečků, které se změní později v lůžka, na druhé straně. Jako zázrakem máme všechno složené a máme si i kam sednout. Za nadváhu nakonec platíme 232 Rublů. Naše paní je aktivní a hlásí to zodpovědné osobě. Pořádek musí být. To platí i na zamykání WC ve stanicích a ve 22:00 nám zhasnou, tak jdeme spát.

Sobota 17.2.

Pavlíček uvádí, že bez oblečení je tepelný komfort pro spánek teplota 25°C. My ve vlaku máme 30°C. Takhle se na mráz moc nepřipravíme. Přes den je vypnuté topení v sedačkách a je snesitelných 27°C, venku je -17°C, tak se občas jdeme zchladit mezi vagon. Jinak celkem nuda. Zimní krajina venku ubíhá. Sem tam vesnička, řeka, les, občas zastavíme. Máme zakázáno chodit ven z vlaku. Jediná věc, kterou můžeme je čepovat horkou vodu (kipjatok) ze samovaru (kipjačinka) na výrobu polívek, kafe a čaje. Druhý den je teplota o něco nižší, 26°C je už příjemná. Na dalších stanicích můžeme i ven. Teplota je kolem -18 a sníh krásně křupe. Kolem vlaku se vždycky vytvoří houf prodávajících stařenek, které prodávají různé ovoce, zeleninu, uzené ryby a podobné dobroty. Večer v sedm hodin strávíme ve městě Mikuň, kde zaměřuji GPS, v záznamech jako bod 003.

Neděle 18.2.

Budíček v 8 hodin, snídáme a balíme povlečení. Ve 12 hodin nás čeká výsadek. Půl hodiny předem si rovnáme věci na plošinu. Tam se chodí jenom kouřit a to v kožichu. Dežurnaja na nás soucitně kouká. Vlak stojí půl hodiny, tak máme celkem čas. Jsme oprávněně středem zájmu všech okolo. Přebalujeme věci a postupně balíme do pulek. Je to trošku větší než na víkendu v Krušných horách. Vyrážíme na cestu.

Pondělí 19.2.

Venku je nádherně, ale den vodorovných lan. Jenom s nechutí opouštíme teplé spacáky. V noci bylo -22°C. Snídáme a vaříme si čaj na cestu, zítra už to bude lepší. Do větru jdeme v plné výbavě, kukla, brýle, maska, dobrá bunda a rukavice. I tak při přestávkách je zima. Pomalu se blížíme k pásu Uralu, kde tušíme Pajer. Cesta je mírně zvlněná, občas vyfoukáno, jindy menší závěje. Děláme jenom dvě kratší přestávky. Jednu na svačinu a odpočinek a druhou, když má Tomáš poruchu na pulce (odloupla se špička lyžičky). Spraveno (uříznuto) a jde se dál. za větru stavíme stan. Ušli jsme 9,4 km. Lepšíme se, ale pořád to není podle plánu. V noci bylo -27°C. Bohužel mě neodkladná potřeba vyhnala ven. Ještě, že jsem postavil zeď proti větru. Vlhkost už změříme, ručička totiž ukazuje třeba nad 100%. Někdo zapomněl vzít sýr, ale nikdo se nepřiznal.

Úterý 20.2.

Probouzíme se do nádherného dne. Úplně jasno, sníh se třpytí. Na teploměru -26°C, ale sluníčko trochu hřeje, a co hlavně - nefouká vítr! Snídáme a balíme stan. První půlka dne probíhá jako idylka. Svítí sluníčko, sníh křupe pod lyžemi a není moc zima. Ale druhá půlka dne je chrtím závodem pod sedlo pod Pajerem, kde chceme nocovat. Pořád je to daleko a za jedním táhlým kopcem se otevírá údolí, které končí dalším kopcem. Sluníčko tady přestává hřát a pak i zapadá. Za šera s Liborem stavíme stan a Tomáš pomáhá Andree. Dnes toho máme všichni dost. Taky jsem ušli 14.8 km, což je tolik, co za první dva dny a pomalu nabíráme výšku. Dnes spíme 545 m.n.m, bod 007. Zima je pořád stejná, už nám to ani nepřijde. Teda venku, protože ve spacáku je pěkně teplo. Zítra vstáváme brzo. Čeká nás výstup na Pajer. No brzo, Tomáš chce odcházet v 7:00, což je ale podle místního času 9:00. Místní čas ale máme zakázáno používat, protože odjezd vlaku máme daný v Moskevském čase.

Středa 21.2.

Vstáváme brzo, rychle snídáme, balíme si věci do batohů a vyrážíme směr Pajer (001). Stan i se spacákama necháváme na místě, tak se souřadnice našeho noclehu nemění (007). Výstup je nejprve traverzem do sedla (002), pak svahem až na takové kamenité plato a pak to začíná být zajímavé. Lezení mezi kameny a převějemi po hřebínku je místy velmi vzdušné. Andrea s Liborem se jistí lanem, já následuji Tomáše, i když nějaké výšvihy spíš vyplazím než vylezu. Na vrcholu je ještě plošina. Hodně fouká, tak jenom děláme foto. Lezení bylo časově náročné, tak pro sestup volíme sněhový kuloár. I tak docházíme až dvě hodiny po západu slunce. Zítra nám náčelník slíbil volnější program. Třeba bychom mohli dorazit za světla. V noci bylo -28°C, ale ráno to nevypadalo, protože sníh ve stanu byl spíš mokrý než prachový.

Čtvrtek 22.2.

Dneska máme dovoleno si přispat, tak vstáváme až kolem deváté. Venku je jen -15°C. Probíráme následující postup. Jestli jít podél hor ze západu a dojít na vlak nebo zkusit přejít jedno sedlo a jít mezi horami. I přesto, že nám chybí kus mapy, vítězí druhá varianta. Ráno nevaříme, jenom vypijeme čaj z termosek a vyrážíme na krátkou cestu. Není moc pěkně, je pod mrakem a není moc vidět terén. Hned na začátku se Andree odlomí celá jedna skluznice na pulce. Dnes nás čeká přechod přes údolí a kopec do dalšího údolí. Hned první sjezd je docela náročný. S pulkama se nedá moc manévrovat, navíc jsou docela vratké. Poslední část sestupu jdeme bez lyží a pulky spouštíme. Nazujeme lyže a kopec nahoru musíme vyjít. Překvapivě pásy drží, ale dá to zabrat. V pološeru překonáváme kopec a klesáme podobným způsobem do údolí. Dnes jsme ušli 4,3 km a je to uloženo jako bod 008. V noci je hrozný vítr, ale stan odolal.

Pátek 23.2.

Ráno vstáváme v 7 hodin. Venku je nevlídno -17°C a není vůbec vidět. V noci trochu sněžilo. Vydáváme se směrem k sedlu (bod 114), kde máme uhnout směrem přes hory. Za pomoci GPS a kompasu (počítáme východní deklinaci 20°) a toho, že se vyjasňuje, trefujeme správné údolí. Pokračujeme směrem do Asie a ven z mapy. Večer spíme v soutěsce na zamrzlé říčce. Je -20°C. Do sedla to bylo 3,5 km (vzdušnou čarou) a pak jsme ušli 7,5 km takže dohromady minimálně 11 km, což už není úplně málo. K večeři byla bramborová kaše se sušeným masem, slaninou a půlkou vaničky sádla. Nevím jestli kvůli sádlu, každopádně jsme všichni použili pěkně vyhrabaný záchod. Tomáš s Liborem ještě řeší trasu, jak asi údolí probíhá.

Sobota 24.2.

Ráno je nevlídno, -24°C, a tak měníme plán. Namísto hledání nejistého soutoku, půjdeme zpět do sedla (bod 144) a pak dál podél hor do Polárního Uralu. Cesta je vysilující. Údolí nahoru je nekonečné a navíc fouká velmi silný mrazivý vítr. Za sedlem po úseku spouštění pulek si zahřívám prsty a zjišťuji, že mám omrzlý palec, tak snad se zase probudí k životu. Do tábořiště to už to naštěstí není daleko, tak to zvládám s jednou rukou v teple na břiše. Tak se přidávám do klubu omrzlin. Andrea má omrzlá bříška prstů, a Tomáš s Liborem nos. Noc není moc klidná a ani moc nespím. Ze sedla jsme ušli 3,5 km (bod 011).

Neděle 25.2.

V 7:00 budíček. Já se ale budím průběžně v noci a s Liborem operujeme omrzlý palec. Udělá se pěkný puchýř a není k dispozici jehla, tak to musí být nožem. Ráno není čas na léčení, tak mi ordinují Agapurin (jak už užívá Andrea a Libor), zabalím si ruku do péřových botiček a vyrážíme. Je to úmorné, ale už se přibližujeme k vlaku a odpočítáváme dny. Fouká nám mírně do zad, což je prý příznivý stav. Tak ujdeme rekordních téměř 15 km (lomenou čarou). Bydlíme poblíž potoka (bod 012). Vaříme, dneska udělala Andrea kakao, alespoň nějaká příjemná věc. Přebalím si palec, nehet asi sleze, tak ať naroste ještě hezčí, jinak se přítelkyni nebudu líbit. Večer si už povídáme o tom, co budeme dělat ve vlaku, doma a tak vůbec.

Pondělí 26.2.

Ráno nemáme budíček a vstáváme až kolem půl deváté. Teda Libor už má za sebou venku dvě neodkladné záležitosti. Je -17°C a slabě sněží. Vyrážíme v půl jedné směr SV kolem kóty 114. Občas je přes vysokou oblačnost vidět i sluníčku. Už se jde líp, když je cíl na dosah. Já si vykračuju jak pantáta s jednou rukou v kapse. Táboříme u potůčku mezi vrbičkama po 8,5 km dlouhé cesty (bod 013). Sice jsme toto sedlo chtěli přejí, ale vzdálenosti jsou minimálně třikrát větší než se zdají. K večeři máme zalévanou polívku do hrníčku s dávkou česneku na dobré zažití a rýži se sušeným masem, tentokrát bez sádla, tak si bere i Andrea. Jako dezert nám velitel dopřál pudink se sušeným ovocem. Zítra máme směr Polární Ural, uvidíme jestli tam skončíme nebo dojdeme až do plánovaného Sobu.

Úterý 27.2.

Rozhodnuto, jdeme jenom do Polárního Uralu vzdáleného 10,9 km. Dnes se jenom přiblížíme. Venku je obvyklých -18°C, slabě sněží a viditelnost je minimální, tak stanovujeme kurs z GPS. Vyrážíme kolem půl dvanácté před čtvrtou jsme na dohled (2,5 km) od Polárního Uralu. Je to pěkný pohled mít už cíl na dosah. Ještě nás čekají tři noci. Zítra se přemístíme ke stanici a tak počkáme. Už je lepší nálada, každý už rozjímá jaké to bude ve vlaku a doma.

Středa 28.2.

Venku je azuro, hory i stanice jsou krásně vidět. Je ale -24°C a fouká vítr, naštěstí naším směrem. Snídáme jenom čaj z termosek s vločkama a ze zbylé bramborové kaše děláme hrstkovou polévku. Za slabou hodinu po výjezdu jsme u stanice. Kolem ní jsou mohutné zábrany proti sněhu a větru. Vítá nás jenom štěkot psa. Kus za stanicí je patník Evropa - Asie, u kterého se fotíme. Kousek dál budeme bydlet po dva zbývající dny. Vlaky tu jezdí neobvykle často, což nás ale nebudí tak, jako zima. Mráz trhá rekord a je -34°C. To nám nedělá dobře a moc se nevyspíme.

Čtvrtek 1.3.

Nastává krize. Venku kromě mrazu ještě sílí vítr, tak plánovaná procházka padá a jsme jenom zalezlí ve spacácích. Libor vidí v jakém stavu je Andrea, mě také není nejlíp, tak na stanici přemluvil náčelnici, že nás na noc nechají uvnitř. Celí šťastní, ale zmrzlí, balíme a stěhujeme se na noc do tepla. Vypadá to v nejvyšší čas, protože se opět zvedá vítr. Dnešní noc tedy bude v pokojíku na stanici. Ještě u večeře tomu nemůžeme uvěřit.

Pátek 2.3.

Ráno budíček v 6:00. V noci mě potřeba vyžene dvakrát ven, ale je to lepší než se vracet do zimy. Snídáme v kuchyni společně s dcerou náčelnice, která se kouká na "Jen, počkej" a už včera si nás tak oblíbila, že nám nosila svoje hračky (ta dcera). Za azyl necháváme dva lovecké salámy, sušenou zeleninu, baterky a dva kanystry benzínu. V půl jedenácté nám jede vlak. Už jenom rozebrat postroje k pulkám, uklidit pokojík a čekáme na vlak (uvnitř). Náš vagon číslo 10 se maskuje jako 4, ale i tak se úspěšně naložíme. Rozloučíme se s náčelnicí a jedeme směr Moskva.

Pátek 2.3.

Už máme nacvičený postup při uložení věcí v přidělené kóji, a tak teď máme víc místa na sezení. Překvapivě je opět vlak plný kousek od konečné. Budíme oprávněný zájem. Jednak vybavením ale hlavně mrazem a větrem ošlehanými tvářemi. Kupujeme si pivo. Občas zalijeme čaj nebo polívku vodou z kipjaknika a je nám dobře. Za okny ubíhá mrazivá krajina se siluetou Uralu. Zajímají se o nás dva Ukrajinci, jeden mi nejdříve nahrává nějakou hudbu do mobilu a pak nás zvou na pivo z plastové lahve. Moc nemáme o čem povídat a tak jejich zájem záhy opadá. V noci zkouším natahovat nohy do uličky, lidi ani moc nenaráží jako při cestě sem.

Sobota 3.3.

Ráno si na stanici kupujeme pirohy s kapustou a smažené filé. Proti nám sedí od večera mladý Rus, který o nás také jeví zájem.Už si prohlédl fotky ve foťáku a poslechli jsme si navzájem hudbu z MP3 přehrávače. No, alespoň nám cesta ubíhala. Jo a na další stanici jsme si koupili pivo Staropramen, vyrobené v Rusku pod dohledem mistrů z Prahy. Zdá se nám, že chutná líp než u nás. Pak ještě za poslední Ruble Libor kupuje místní pivo. Jinak cesta ubíhá celkem nudně. Akorát v Kotlasu měníme směr jízdy a asi i lokomotivu, teda lokomotivy. Už si jistě v tupých výrazech s Rusama ani nezadáme. Ještě uděláme na ráno čaj do termosek a jdeme spát.

Neděle 4.3.

Ráno před čtvrtou se rozsvítí aby měl každý čas sbalit si věci. My zase vystupujeme poslední. Tentokrát přesun na druhé nádraží zvládáme vlastními silami metrem, což je asi o 2000 Rublů levnější než při cestě na Ural. Trvá nám to dvě hodiny, aspoň nějaký čas zabijeme. Na Běloruském nádraží si dáme horkou čokoládu a je nám dobře. Tady se asi inspirovali tvůrci Pelíšků se scénou "kde udělali soudruzi z NDR chybu". Po deváté pomalu nádraží ožívá. V Moskvě už je jaro. Je celkem teplo ale pošmourno a chvílemi sněží s deštěm. Na nádraží je celkem nuda. Lépe čas ubíhá ve městě. Lenina jsem sice už nestihl, to si užili zbylí, ale prý nic moc. A mě úplně stačil pohled na omrzlý palec. V Moskvě je stejně jako v Rusku všechno velké. Docela problém je přejít osmiproudou silnici, zvláště když tam není přechod a jenom v dálce svítí zelený panáček. Na Rudém náměstí jsou od minule změny. Podium u chrámu Nikolaje Blaženého už je pryč a katok přímo na náměstí zrovna bourají. Taky už to není, co to bývalo. V jedné strážní budce píše voják SMSku. Dost bylo památek a jdu do luxusního obchodního centra pod náměstím u řeky. Tady asi nakupují "noví" Rusové. Naštěstí internetová kavárna má příznivé ceny. Na focení to dnes nebylo, tak někdy příště. Tomáš s Andreou a Liborem zatím hlídají na nádraží naše věci a mě pivo. Má to ovšem háček, na záchod se musí do vedlejší budovy a stojí 15 Rublů. Se záchody v Moskvě je obecně potíž. Je tu běžnou praxí, že venku je třeba pět TOI TOI budek, které spravuje jedna stará babka. U Rudého náměstí mají takové záchodky hned čtyři vedle sebe, každý s jinou babkou a v jiných barvách. Na nádraží si chovají smečku koček, které si oblíbily naše pulky. Některé až moc, tak snad nebudou v kupé moc smrdět. Krámky pomalu zavírají. Ještě zbylo pár Rublů, tak je ještě stíhám utratit. Hlavně nechat ještě rezervu 15 Rublů na záchod. Konečně nám přistavují vlak a my se jdeme ubytovat a pak spát.

Pondělí 5.3.

Cesta je monotónní, není to ono, když je vlak poloprázdný. Jediná zábava je při přehazování podvozků a hraniční kontrole v Polsku, jestli nevezeme moc vodky. O půlnoci jsme na hranicích a ráno do práce.

 

Jak to viděli:
Libor	Tomáš