Pajer '07 - Deníky

Jak to viděli:
Tomáš	Miloš

Liborův deník

Den 1 - středa 14.2.

Přijíždím se svou ženou Libuškou do Prahy k Tomášovi do "Černé Růže". Zde byla totiž naše předexpediční základna. V Praze neexistuje exkluzivnější adresa. Zde jsme uplynulý víkend shromáždili všechny potřebné věci a proviant, zvážili to a rozdělili náklad po jednotlivých položkách mezi nás. Andree jsem nabízel váhový bonus, ale jako tvrdá díka to odmítla.

Postupně jme se všichni sešli a ta neskutečná hromada věcí ještě nabyla. Společné věci a jídlo jsme měli dohodnuté s tím, že osobní si bude řešit každý individuálně. Nečekal jsem, že toho bude až tolik.

Naštěstí jedem vlakem a tam se něco vejde. Cpeme ty věci u Tomáše do výtahu, všichni, až na Tomáše, jsme tam vlezli a výtah strhli. Musel jsem se smát, za chvíli nám jede vlak a my trčíme ve výtahu, který se sice vytahuje, že uveze 1.000 kg, ale nejede. Budeme asi jednou z mála výprav, která plánovaný výlet strávila ve výtahu. Naštěstí nás Tomáš spolu s obsluhou zachraňují.

Loučím se se ženou a poněkud později, tak asi ve 12 hod.v noci odjíždíme.

Den 2 - čtvrtek 15.2.

Jedeme na východ, popíjíme pivko, zkoušíme hrát karty. V běloruském Brestu měníme podvozky na široký rozchod. Zkouším vtipkovat na téma - osvícený vůdce Lukašenko, ale Tomáš je nějak nervózní a navrhuje, když už o něm tak hlasitě mluvit, tak s nějakým krycím jménem. Navrhuji "Luky" ale nakonec jsme se shodli na panu Novákovi.

Den 3 - pátek 16.2.

Ráno cca v 8:00 hod.přijíždíme do Moskvy na Běloruské nádraží a musíme se přemístit na Jaroslavské nádraží, odkud budeme večer pokračovat dále na sever. Na peroně přijímáme nabídku chlápka na odvoz taxíkem po usmlouvání z 1.500 R na 1.000 R. Převáží nás uplně jiný chlápek a ten si říká o 2.000 R, že prý ta dohodnutá cena byla bez ceny za použití vozíků na nádraží. Holt jsme nalítli, ale, když jsem si představil, že tu horu saní,báglů,lyží a tašek vláčíme metrem, tak jsem vychladl. Jinak pro porovnání: cena jízdenky pro domorodce z Moskvy do Labytnangi je 1.900 R.

Zůstal jsem sám na nádraží, protože ostatní odešli do města . Tomáš musí někde ve městě vyzvednout zamluvené jízdenky dál a taky zpáteční. V hale je zima 8 st.C. Je tu však větší čistota a pořádek než u nás třeba na hlavním. Místní milice je nekompromisní k bezdomovcům a opilcům. Ty okamžitě lifruje pryč.

Ostatní se vracejí a já se jdu projít po Moskvě. Byl jsem důkladněji v Moskvě naposled v r.1976, když nepočítám tranzit cestou na Bajkal v zimě 1990. Tehdy to byla taková "balšaja děrevňa v mire". Dnes je to velkoměsto se vším všudy. S veleširokými bulváry plnými aut, s takovou až příliš monumentální zástavbou . Ta tady byla i dřív, ale oni v ní dnes pokračují, ale bez té vybavenosti pro lidi . Zkrátka jak říkal Werich o těch věžích. Nelíbí se mi tu. Chybí mi tu ty malebné úzké uličky s krámky jako v Praze. Ale hlavně chci být co nejdříve z tohoto hluku a chaosu pryč někde v přírodě.

Večer v 19:20 odjíždíme směr Labytnangi. Porovnat ty naše krámy do kupé je hotový hlavolam. Děžurnaja, průvodčí a správkyně vagonu, ve svém strachu nezanedbat nějaký předpis na nás zve načalnika pojezda a platíme každý 50 R nadváhy.

Den 4 - sobota 17.2.

Jedeme na sever. Ve vagonu je 30 st.C. Je to na chcípnutí. V jedné zastávce jsem chtěl vyskočit na peron a ochladit se. Odhrnul jsem chlapíka ze dveří sousedního vagonu a vyskočil. Nedošlo mi, že ten chlapík je průvodčí v tom vagoně a hlídá, aby nikdo nevystoupil, protože se to v této stanici nesmělo. Hezky jsem se "proguljal" a hrnu si to do těch již správných dveří našeho vagonu. Tam však stála ta strašná děžurnaja a za ní Tomáš. Začala ječet, že jí připravím o zaměstnání a že živí dvě děti. Neustále jsem se jí omlouval a ona neustále ječela. Asi po šestém "izvinitě" jsem konečně pronikl do vagonu.

V jiné již povolené stanici jsme vylezli na peron.Na Andreu se nalepil jakýsi trhovec , držel v ruce svazek sušených ryb, a vandroval do ní, asi se mu strašně líbila. Maskoval to tím, že se mu líbí její žluté boty,zvané skelety, a že na ní na zpáteční cestě počká a koupí je. Tak uvidíme. Venku je -21 st.C.

Den 5 - neděle 18.2.

Stále na sever. Po pravé straně v dáli se začínají objevovat hory. Ve 12 hod.máme vystupovat ve stanici Jeleckaja a tak začínáme balit a nosit bagáž ke dveřím. Děžurnaja se na mě začíná usmívat, asi proto, že mě bude mít za okamžik z krku.

Vystupujeme na peron. Je -22 st.C. Ještě foto s děžurnou, teď již se vyloženě tlemí .Pár odpovědí lidem z vagonu, na kolik že to dní odjíždíme a vlak je pryč. Montujeme pulky, balíme věci do nich a již na nás začíná pomalu pracovat mrazík. Ještě krmím toulavého psa a yrážíme.

Svítí slunce, mírně fouká a i přes opar jsou vidět hory. Orientace je jednoduchá, Tomáš GPS- kou zjišťuje, která hora je Pajer a pak je to již jen k němu za nosem, pokud bude viditelnost. První noc je v údolíčku zamrzlého potoka mezi vrbičkami. Ušli jsme 6km.

Den 6 - pondělí 19.2.

Noc byla dobrá, noční minimum -24 st.C. Přehnal jsem to s oblečení m a musím se v noci svléknout. A i potom je mi v jedněch spodkách a tričku teplo. Tak to na začátku vždy bývá. Vím ze zkušeností , že spacák, péřovka a jiné oblečení ze začátku dobře hřejí, ale postupem času berou vlhkost a vlastnosti se zhoršují. Proto jsem si pořídil spací pytel Nanok Performance z umělých vláken. Měl by být odolnější proti vlhkosti, kterou člověk produkuje při spaní. Je sice těžší a lidé z Tilaku, kteří mi ho sehnali z Norska, říkali, že takovou obludu co do objemu ještě neviděli. Tak uvidíme.

Pokračujeme k SV mírně stoupajícím terénem. Začíná dosti funět. Postup je pomalý. Navíc nás pronásledují problémy s pulkami. Mí souputníci mají problémy se skluznicemi lyžin svých pulek. Odlepují se a drhnou o sníh. Při opravě jedné z nich, kdy jsem si musel sundal palčáky, mi lehce omrzlo pár prstů. Samozřejmě těch, které jsem již měl kdysi omrzlé a jsou citlivější.

Před čtvrtou opět zalézáme do jednoho údolíčka a rozbíjíme tábor. Ušli jsme necelých 10 km. Minimum v noci -27 st.C.

Den 7 - úterý 20.2.

Dnes jsme chtěli dojít až pod hory. A to pokud možno do závěru údolí pod Pajerem. Snažíme se urychlit ranní vstávání a balení, ale nějak se nám pořád nedaří. Vše jde v té zimě a větru pomaleji. Tempo pochodu je opět pomalé, Andrea hodně zaostává, má problémy se skluznicí pulky. Hodnotím stav skluznice jako neřešitelný a celou jí odtrhávám . Ať mi to majitel promine, ale jiné řešení nevidím.

Pochodový čas natahujeme do večera. Musíme se dostat pod Pajer, aby se pak výstup dal zvládnout za jediný den. Doháním Tomáše a domlouváme se, že já s Milošem budeme pokračovat až do ústí údolí, najdeme vhodné místo pro stan a založíme tábor. On nechal svou pulku na místě a vydal se zpět pomoci Andree, která hodně zaostala. Stavíme již za svitu čelovek stan a mezitím docházejí Andrea a Tomáš. Je vidět, že toho mají dost.

Během večera se zatáhlo a začalo jemně sněžit. Oteplilo se na -18st.C. Ušli jsme 15 km.

Den 8 - středa 21.2.

Včera jsme nedošli,až kam jsme plánovali,tj.k plesu do závěru údolí pod Pajerem. Výstup by pak nebyl tak časově náročný. Mohli jsme se sice dnes posunout dál a znovu zatábořit, ale byl by to den navíc. Proto jsme se již včera večer rozhodli vstát dřív a zvládnout vrchol v jednom dni. Tábořiště je vzdušnou čarou vzdáleno 10 km od vrcholu a je 1.000 výškových metrů pod ním.

Vstáváme v 5:00 hod a v 7:00 hod.vyrážíme na Pajer.

Hora je nazvána po Juliu Payerovi, teplickém rodákovi a polárníkovi, který byl v r.1872 - 1874 členem rakouskouherské výpravy, jež objevila Zemi Františka Josefa. Hora je vysoká 1.499m a terén mi připomíná slovensé Roháče.

Volíme výstup severozápadním hřebenem. Cesta není technicky obtížná, pouze vrcholový hřeben má několik výšvihů, tak našich II až III. Brzy jsme v sedle, které se i nazývá Sedlo. Vrchol se zdá na dosah, přesto krotím optimizmus ostatních, Vidí to tak v 11:00 hod. na vrchole, ale můj odhad je tak ke 13:00 hod. Dostáváme se na vrcholový hřeben, kde všem říkám, že bude-li se někdo cítit nejistě, okamžitě se navazujem. Jdeme však dál nenavázaní, já se cítím v pohodě a také kluci nám zmizeli. Jsou rychlejší než já s Andreou. Jdu za Andreou a vidím, že se trápí. A pak se to stalo. V jednom z výšvihů se utrhla, já stál pod ní na plošince široké tak 50 cm a snažil jsem se ji zadržet. Dopadla mi nohou na plec, roztrhla mi mačkou oděv a srazila mě z hřebínku. A pak jsme již společně padali takovým járkem, kde se mi to naštěstí podařilo zastavit. Andrea zůstala hlavou dolů zabořená v mém klíně.

Dál již pokračujeme navázaní a tempo se výrazně zpomalilo. Na vrchole jsme až po 14:00 hod. Vrcholové foto a hned dolů.Věděl jsem již cestou, že sestup stejnou trasou je nereálný a prohlížel jsem si západní stěnu, kterou by to mělo jít. Sestupujeme v zapadajícím slunci vysněženým kuloárem a jde to dobře, sníh perfektně drží. Obcházíme již za tmy masiv Pajeru přes zamrzlé jezero. A po sedmé večer jsme ve stanu.

Když jsem ve spacáku v duchu probíral celý den, hodně jsem si vyčítal, že jsem nevnímal ty signály, nebyl důsledný a včas se s Andreou nenavázal. Holt jak starej tak blbej. Musím ale zároveň říci, že se to mohlo stát i klukům, ten úsek hřebene prostě byl na lano. Večer bylo -28 st.C.

Den 9 - čtvrtek 22.2.

Dnes jsme vstali později, máme sanitární dopoledne. zasloužíme si to po včerejším výkonu. Vyrážíme až ve 12:00.hod. Je zataženo, mírně sněží a teplo, jen -15 st.C. Hned na úvod musíme překonat hluboko zaříznutou rokli, která v té mírně stoupající pláni nebyla vůbec vidět. Daří se mi sjet traverzem až na dno.

Ostatní mají problémy, dané odlišnou konstrukcí pulek. Já mám pulku doma dělanou. Je širší s nižším těžištěm. Oni mají profesionální výrobky, jsou užší s malou roztečí vodicích lyžin. Mají své výhody ale i nevýhody. Na zastrugách se často převracejí a v prudší sestupech musí sundat lyže a spouštět pulku po spádnici. Mají také vyšší náklad s vyšším těžištěm.

Výstup je krušný. Neberou mi lyže. Nemám totiž stoupací pasy přes celou šířku lyže jako ostatní a tak musím sundat lyže a vyvláčet pulku po svých na kopec.

Postup je pomalý a tak po necelých 5km rozbíjíme tábor. Je silný vítr ale zima do -20stC.

Den 10 - pátek 23.2.

Dnes máme v plánu přejít přes sedlo Arka-Matolou do Asie. Fouká silný protivítr a my stoupáme do sedla. Je to spíš obrovská planina , vítr s námi lomcuje a máme problémy s orientací. Kolem dokola jsou vidět různé vstupy do údolíček a my si nejsme v té mizerné viditelnosti jisti kudy dál. Taháme mapu a GPS a buzolu. Cítím kolem sebe takové nějaké napětí mezi souputníky. Rozhodování co dál již dlouho řešíme pouze já s Tomášem. Začínáme omrzat a je nutno jít dál.

Daří se nám trefit do údolí říčky Chara-Matolou a jejím údolím sestupujeme. Táboříme ve skalnatém údolíčku říčky. Kolem nás je tzv. "naleď". Řeka je zamrzlá až do dna a voda se přelévá přes led, mrzne a tak dokola. Mezi jednotlivými vrstvami může být i mezera, do které se lze probořit. Někde sníh jen překrývá mokrou ledovou břečku a hrozí proboření a namočení. Ušli jsme tak 10km.

Ve stanu je tísnivá nálada. Rozhodujeme se co dál. Buď dál po řece k JV a pak dál údolím proti proudu další řeky na sever . Prokličkovat mezi horami k železnici, do stanice Sob a nebo vrátit se zpět do sedla a pak podél západního úbočí hor k železnici. První variantu odhadujeme tak na cca 85km. Při 6 pochodových dnech, které máme k dispozici, to číní 15 km denně. Je to hodně vzhledem k našim denním výkonům, ale zase cesta po zamrzlých řekách by mohla být rychlejší. Nepadlo rozhodnutí, říkám si, že ráno je moudřejší večera. V noci je -25 st.C.

Den 11 - sobota 24.2.

Špatně spím a k ránu přemýšlím, co dál. Andrea a Miloš se mi zdají unaveni a morálka nás všech poněkud upadá. Straší mě to naše ranní vstávání. Vše trvá hodně dlouho, vyhrabat se z pelechu,nasnídat se a zbalit věci a stan. Nejsme schopni natáhnout pochodový čas a tak to vidím přes Asii riskantně, zvlášť když těch kilometrů může být ještě více.

Vracíme se. Jdeme proti silnému vichru zpět do sedla. Vycházím později, protože jako vždy balím poslední. Stan totiž vezu já. Navíc při vykonávání potřeby mi vítr bere větrovku a žene ji údolím dolů. Dohnal jsem ji snad až po 300 m. Stoupám daleko za skupinou, ve větru mi omrzá obličej, řasy víček mi přimrzají k sobě a já nevidím. Ale jinak je mi dobře. Snad se mi to i líbí, asi nejsem normální.

Táboříme za sedlem již opět v Evropě. V noci slyším sténání. Milošovi omrzla pravá ruka a nejvíce palec. Ukazuje mě to. Palec má obří rozměry a uprostřed té hmoty plave z lůžka uvolněný nehet. Propichujeme to nožem a po vymačkání mu to obvazuji. V noci -25st.C.

Den 12 - neděle 25.2.

Jdeme podél západního úbočí hor k severu. Vítr fouká do zad a není dobrá viditelnost a je nutná kontrola postupu GPS-kou. Andrea statečně šlape, ikdyž už je asi celkově dost unavená. Je k sobě hodně tvrdá. Pomáhá se stavbou i bouráním stanu, s vařením a pomůže i s pulkou, když se někomu převrhne. Je však vidět, že již těch sil moc nemá. Ale, když se jí ptám , jak je?, vždy odpoví - dobře! Nakonec se domlouváme, že odpověď "dobře" bude mít 5 stupňů jako ve škole, od 1-vynikajíce až po 5-těsně před zhebnutím.

Horší je Miloš. Dosud se do společné činnosti zapojoval jen málo a teď, když má problém s palcem, tak již vůbec. Ale ty problémy máme všichni. Andrea měla prsty v jednu chvíli jak Křemílek a Vochomůrka. Takové ty bambulky na konci prstů. Ošetřila si to sama a ani jsme o tom téměř nevěděli. Pochod končíme před západem slunce, ušli jsme 15 km.

Den 13 - pondělí 26.2.

Vstáváme později. Rozhodli jsme se, že půjdeme ne k žel.st. Sob, ale k Polárnímu Uralu. Měli bychom tam být za dva dny a zbývající čas do odjezdu vlaku chceme ztrávit tím, že se podíváme na sever od železnice. Já mám ráno střevní problémy.

Vlastně to začalo již v noci. Je to takové fekální téma , ale musím to rozvést. Vykonávání potřeby je totiž HEGÉÉŠ v krystalicky čisté podobě. Pro porozumnění, termín HEGĚĚŠ poprvé použila Andrea a my nevěděli, co znamená. Až pak jsme pochopili, že je to její termín pro něco neskonale odporného !! Začala ho používat pro vítr, ale pak to rozšířila na sníh, námrazu, jinovatku, mráz a vše další, co se zimou souvisí. A i na konání potřeby.

Když totiž člověk vyleze v noci a i ve dne do té kosy a větru, je to morál !! Nejen, že hned omrzá prdel a o pokožku je možno šmirglovat dřevo. Hlavně však nelze používat toaletní papír v roli. Vichr ho buď odnese, nebo okamžitě smotá do nepoužitelné ruličky. Zkrátka HEGĚĚĚĚĚĚŠ !! Začal jsem polykat živočišné uhlí a problémy se srovnaly.

Pochodujeme k severu. Začínají se objevovat zakrslé vrbičky. Fouká do zad a je to snesitelné. Miloš sice navrhuje,tak jako včera,dřívější zatáboření, ale pokračujeme dál.

Táboříme mezi vrbičkami. Hovory ve stanu se stále více točí kolem jídla. Nemáme ho nedostatek, spíš naopak, ale mluvíme o dobrůtkách, které samozřejmě nemáme. Andrea o všem, co je z cukru a těsta. Koláče, buchty a taky horká čokoláda a zmrzlina sypaná oříšky. My o biftecích, tatarácích, ovárcích a tlačence s cibulí. Ušli jsme tak 10km. V noci bylo -22 st.C.

Den 14 - úterý 27.2.

Pokračujeme dál podél hor. Cíl - Polární Ural - je na dosah. Ani se příliš nehoníme. Končíme v 15:00 hod. Železniční stanice je na dohled a noci jasně svítí.

Den 15 - středa 28.2.

Vstáváme hodně pozdě. Není kam spěchat. Ke stanici to jsou 3 km. Po 14:00 tam dorážíme. Je zde nádražní budova, což je několik buňek smontovaných k sobě, A dále nějaké další neobydlené domky a sklady. Není tam čekárna a Tomáše tam odsud v létě vyhnali. Pokračujeme po kolejích dál na východ až k hranici mezi Asií a Evropou. Stojí zde takový obelisk, ukazující do Asie a Evropy. Začíná foukat a přituhuje.

Stavíme stan, je tak - 28 st.C. Doba, než se uvaří a zalezem do spacáků je nekonečná. Moje péřovka, kterou používám při zastávkách a ve stanu při vaření, snad již nehřeje. Je hodně již dost stará a peří není nejkvalitnější. Ty nekonečné hodiny u vaření, kdy se ve stanu páří, ji poznamenaly. Nějak zplihla a chrastí. Vařit venku však nejde a nešlo celý náš pobyt. Taky spacáky ztrácí izolační vlastnosti, u mého to není tak tragické, ale přesto musím přidat šlupky na spaní na nohy a na tělo. Ostatní však evidentně mrznou, hlavně Andrea. Navíc nastydla a chodí každé snad 2 hodiny ven. Je mi jí líto a nevím, jak jí pomoci. Horký čaj odmítá, konečně jako my všichni, protože to znamená o to víc v noci lézt ven. A tak se k ní jen, ve vší počestnosti, snažím přitulit a zahřát ji. Taky Miloš nevypadá nejlíp. Já mám největší potíže, když vlezu do spacáku. Je totiž na mě hodně velký a ten prostor se vytápí hodně pomalu. Když ho ale zahřeju, usínám.

V noci musím vylézt ven. Venku udeřila skutečná purga. Mám problém udržet balanc. Celý stan se otřásá a já pozoruji vrchol stanu, který je již načatý, aby nezkolaboval.

Den 16 - čtvrtek 1.3.

Ráno vichřice pokračuje. V noci bylo -34 st.C. a teď není o moc míň. Ven se nedá vylézt. Nikomu se nechce ani ze spacáku a uvařit. Jíme jen sladkosti a tak. Daří se mi opět usnout. Odpoledne, po 20 hodinách ve spacáku si uvědomuji, že další noc by už skutečně nebyla dobrá. Navíc, zmrznout nedaleko vytopeného nádraží, by bylo asi na hlavu. Oblékám se a kolem 14:00 hod. se vydávám na cestu k nádraží.

Na nádraží je teploučko. Bydlí tu načalnice s dcerou a další lidi do služby. Načalnice nejdřív rezolutně a opakovaně odmítá moji žádost o přespání alespoň Andrei. Zkouším to s tím, že je nemocná, ale vzápětí bych si nejradši ukousl jazyk. Přísně se mě ptá na druh nemoci a hledí na svou malou holčičku. Nenapadá mě nic jiného, než řící, že "zabalela cholodom", což je venkoncem pravda. A ono to pomohlo. A když jsem sundal kuklu a ona viděla ty mé strupy v obličeji, tak jsme měli pokojíček všichni. Později se z ní vyklubala výborná ženská.

Zpátky po kolejích ke stanu jdu proti vichru v předklonu a držím si ruce před kuklou. Mrzne mi obličej. Balíme a za tři hodiny jsme na nádraží. V teple mi konečně po 12 dnech rozmrzají načaté palce a docela to bolí. Tomáš má dnes narozeniny a dostává od Andrei kamínek z vrcholu Pajeru jako dárek. Je vidět, že je kapánek dojatý. Debužírujem a mě se z toho ze všeho nakonec udělalo špatně.

Den 17-pátek 2.3.

Ráno balíme. V 10:30 jede vlak. Načalnici dáváme lovečák, sušené mléko a benzin, kterého nám zbylo až až. Odjezd. Jsem, jak kdyby mě vypnuli ze zásuvky. Roztržitý, neposlouchám, co mi kdo říká. Až to hraničí s apatií. Nastává dlouhá cesta do Moskvy.

Den 18 - sobota 3.3.

A tak dále do Moskvy.

Den 19-neděle 4.3.

V 5:30 přijíždíme do Moskvy opět na Jaroslavské nádraží. Je obleva. Padá déšť se sněhem. Transport na Běloruské nádraží tentokrát zvládáme vlastní silou metrem. Čeká nás téměř 12 hodin čekání na další spoj. Vyrážíme na Rudé náměstí podívat se na Lenina. Měl jsem tu možnost v roce 1976 a tehdy zde stály obrovské fronty, zakroucené po celém náměstí. Nás jako "inostrance" pouštěli hned, ale já tehdy odmítl. Později jsem toho litoval, je to přece jen rarita. Dnes je sice náměstí také uzavřené, ale lidí je málo a pouštějí je po malých skupinkách a po prověření do mauzolea. Lenin je prcek a vypadá jak z vosku. Má zaťatou pěst pravé ruky, asi mu chybějí prsty. Jdeme pak kolem kremelské zdi, kde jsou uloženi ti další, jeden vedle druhého. A ti největší i se sochou. Stalin, Brežněv, Chruščov atd.,atd. Historie je němá.

Ve městě ten zážitek zajídám vynikajícími pelmeni a blíny.

Den 20-21 pondělí až úterý 5. - 6.3.

Jedeme domů. Ve velkých zastávkách nastupují do vagonu trhovkyně a jedna za druhou nabízejí různé dobroty a pití. V Bělorusku se vlak vyprazdňuje, u Nováků se asi moc necestuje.

Den 20-21 pondělí až úterý 5. - 6.3.

Ještě někde pod Vorkutou, hned jak jsme vjeli do signálu, Andrea telefonem objednala u maminky koláče. A skutečně. V úterý v půl šesté ráno stojí v Praze na peroně její maminka a drží v ruce plato s borůvkovým koláčem. Andreu jsme museli držet, aby svojí vlastní mamince neokousala prsty a aby zbylo i na nás. A přijela také moje hodná žena Libuška. Neměla koláče, ale za to se na mě krásně usmála.

Konec. Všem díky a snad někdy příště.

 

Jak to viděli:
Tomáš	Miloš